Mám teď hodně těžké období,není to snadné věřte mi. Pocity smutku a úzkosti,se střídají s návaly zlosti a pláče. Brečím nad tím,že nemám žádné kamarády a nezapadám tady. Do naší farnosti,kde je pro děcka aktivit dosti. Pro mladší než jsem já.Ptám se Boha. Bože a co já? Kde je moje místo v této farnosti? Já slyším hlas Boha otce,který mi říká ty hloupá ovce. I ty máš ve farnosti svoje místo,podporuj utrpením moje dílo.Když to utrpení sesíláš občas se ani nedíváš na to,že mi síly dochází a už nemám žádné síly na překonání nesnází.Prosím Bože dej mi sílu ke každodenímu dílu.Sám víš,že síly ubývají a nový nepřibývají. Kde mám pořád sílu brát a s každodeními problémy a stavy se prát?Je to těžký Ježíši,ty mě snad vyslyšíš.Občas mívám nápady,že s vírou seknu.Neboj se Bože,sama se toho leknu.I přes ty blbý myšlenky se od tebe nehnu.Je hodně těžký, stát po mši před kostelem sama.Když se kolem všichni baví, mě skoro nikdo nepozdraví.Snad jen náš pan farář se na mě usměje.Ten úsměv mě vždy zahřeje.Mrzí mě to ne že ne. Moje srdce je pokaždé raněné. Snažím se s někým dát do hovoru.Koukaj na mě jako na potvoru.Která se vnucuje a je v kecání zdržuje.Takže jdu na mši a po ní domů.Pořád se za to modlím k Bohu.Je mi to hodně líto.Naštěstí nebrečím hned ale až později. Že se to změní tomu moc nedávám naději.